„Co to má proboha na sobě?“ 

„Takový byt bych teda nechtěl.“ 

„Ti to rodičovství vůbec nezvládaj.“

Podobné odsuzování druhých se určitě každému z nás někdy vkradlo přímo na jazyk. Nebo aspoň na mysl.

Kde se v nás ale vlastně bere tahle potřeba kritizovat a poukazovat na to, že my to děláme líp a ostatní to dělají špatně? K čemu nám evolučně je něco, čím ostatní akorát naštvem? 

Pravdou je, že se nám mozek ze všech sil snaží pomoct přežít. A k tomu je sakra důležitý vědět, který způsob dělání věcí je „ten lepší.“ Pro naše jeskynní předky bylo extra výhodný rozpoznat ty nejlepší způsoby lovu, oblékání, jezení i výchovy dětí – a odsoudit ty, které jsou méně funkční nebo prostě jiné. 

Samozřejmě např. vybírání oblečení v dnešní době není otázka života a smrti (pokud se teda zrovna nechystáte na antarktickou výpravu), a přesto naše mysl stále má chuť říct „hmm, to bych si na sebe teda nevzal*a.“

Přece jen jsme totiž potomci toho TOP 1 %, kteří dokázali vyhodnotit věci úspěšně. Tohle dědictví je ale poklad i prokletí zároveň. 

Na jednu stranu nám souzení pomáhá utřídit si myšlenky o tom, jak chceme žít. Ale nemusí to vůbec nic říkat o tom, co je nejlepší pro někoho jiného. A už vůbec to nemusí nic říkat o hodnotě lidí, který soudíme. (Třeba když si říkáme, že „to jeho barevný triko je hrozný,“ tak si u toho představujeme, jak by nás kolegové v bance nebrali vážně a mohlo to ohrozit naši kariéru. Ale v jeho marketingové branži mu naopak pomáhá ukázat, že má kreativní duši:)

Blbej je ale fakt, že když někoho soudíme, tak se automaticky stavíme do pozice „já to vím líp než ty.“ Což za 1. nemusí být nutně pravda. A za 2. je tím dost nas*rem. A obojí může mít až tragické následky. 

Protože čím víc si říkáme, že jsme ti nejchytřejší, ti nejlepší, ti SPEŠL, tak tím víc budeme přehlížet vlastní chyby. A tím víc se budeme cítit sami. A nepochopení. (A navíc budeme všechny tak moc shazovat, že se nám začnou vyhýbat.)

Lékem na samotu samozřejmě není JEŠTĚ VÍC odsuzování. Bližší vztahy vytvoříme jedině tím, že se budeme snažit pochopit, proč ostatní chtějí dělat věci tak, jak je dělají. Ale ne abychom je změnili! 

Ale abychom jim doopravdy porozuměli. A podívali na svět trochu jinýma očima. A možná zjistili, že batikovaný triko by mohlo v nějaké situaci pomoct i nám. A třeba my zas pak inspirujeme někoho jiného občas nosit perfektně vyžehlenou bílou košili. Win-win, ne?

Ono nakonec vůbec nejde o to, kdo to dělá „správně“ a kdo ne.
Všichni se jen snažíme (pře)žít. A občas v tom holt tápem. Neustále se totiž učíme, jak tuhle rychle se měnící hru vlastně hrát aniž bychom vypadli z kola. A hlavně – aby nás to bavilo!